1. Proč nás děsí mužské násilí?
Když muž udeří, vnímáme to jako hřích proti civilizaci. Krev na ulici nebo rozbité dveře v rodinném domě nás šokují do hloubi duše. Máme pocit, že se do našeho čistého, bezpečného a mírumilovného světa proplížilo cizorodé monstrum. Statistiky mluví neúprosně: devět z deseti vražd mají na svědomí muži. Prohlásíme takového muže za anomálii, za zrůdnou poruchu v jinak pokojné společnosti. Zavřeme ho do cely, odsoudíme ho a vrátíme se ke svému klidu s hlubokým přesvědčením, že my stojíme na straně dobra.
Není to ale jen pohodlná iluze?
Když se podíváme za zeď našeho mírumilovného světa, ukáže se, že náš teplý, navoněný a bezpečný domov není ostrůvkem nenásilí uprostřed krutého světa — je naopak jeho privilegovaným a momentálně nejnásilnějším odběratelem. Náš klid je do posledního doušku napájen surovostí "tam venku", před kterou jsme jen pečlivě zatáhli závěsy.
Tam venku, daleko za hranicemi našich obýváků, rve ocelová technika útroby země. V temnotách velkochovů a na jatkách denně zní bezhlasý řev milionů tvorů, jejichž těla drtíme na průmyslové suroviny. Řeky černají jedem, pralesy mizí v plamenech a zamořená půda pomalu umírá jen proto, abychom my mohli v klidu rozsvítit lampu, nalít si víno a dát dítěti pusu na dobrou noc. Křik jsme nezrušili. Jen jsme ho odsunuli za město, za hranice státu a do hlubin beztvárných institucí.
A právě v tomto krvavém soukolí leží skrytá pravda o mužské agresi.
Společnost po mužích nikdy doopravdy nechtěla, aby byli jemní. Odjakživa od nich vyžaduje přesně to, na čem tento systém materiálně stojí: tvrdost, schopnost potlačit soucit, zatnout zuby, vydržet bolest a vykonat rozkaz. Chceme po nich, aby fárali do temných šachet, proráželi barikády, obsluhovali jatka, drželi zbraně na hranicích a chránili naše zdroje. Vychováváme je jako nástroje a ty nesmí mít vlastní vůli ani citlivost.
Muži dělají přesně to, co se od nich čeká.
Když muž použije agresi tam venku — v dole, na bojišti, na porážce nebo v dravém korporátním boji —, tleskáme mu. Dostane plat, hodnost nebo respekt, protože zajistil náš komfort. Když ale tu samou natrénovanou tvrdost přenese přes práh a udeří do stolu nebo člověka uvnitř domova, strneme hrůzou.
Nezděsí nás to proto, že by jeho násilí bylo tomuto světu cizí. Zděsí nás proto, že nám do našeho vyvoňaného bezpečí přinesl vzorek reality, ze které všichni žijeme. Mužské násilí za zavřenými dveřmi není selháním systému. Je to důsledek systému. Muž udělal uvnitř to, k čemu byl naučen, aby dělal za zdí - necítil, neviděl důsledky ani souvislosti, ztratil empatii, udeřil jako první, bral bez ohledu, nebo dokonce - zabíjel.
A ještě je tu jeden paradox.
Většinu svého života totiž muž také nežije „tam venku“. Žije uvnitř, v kanceláři, v koloně, splácí hypotéku, vyplňuje formuláře, nakupuje v supermarketu, ukládá děti ke spánku. Agresi, kterou po něm systém na svých hranicích vyžaduje, nesmí ve své původní tělesné podobě téměř nikde skutečně žít. Nemůže křičet, prát se, běžet za kořistí, svést fyzický zápas, postavit se nebezpečí vlastním tělem. Civilizovaný prostor po něm vyžaduje sebeovládání. Jeho síla proto musí být sublimována.
Do výkonu, pracovní disciplíny, do kariéry. Do čtrnáctihodinové směny. Do schopnosti ignorovat únavu, bolest a odpor vlastního těla. Do příkazu dokončit projekt, vytěžit normu, porazit konkurenta, vydržet ještě jeden rok v práci, kterou nenávidí.
Agrese nezmizela, prostě dostala pracovní dobu.
A to je místo zápletky. Energie, která by ve své zdravé podobě mohla sloužit k ochraně, hranici, odvaze, zápasu a obraně života, je stále znovu zapřahána proti životu samotnému. Muž dostává odměnu za to, že překoná svůj soucit, vlastní vyčerpání, odpor krajiny, odpor zvířete, odpor druhého člověka — a nakonec i odpor sebe samého.
Možná proto tolik mužů neumí říci, co jim vlastně chybí. Nejde jen o ztrátu starých rolí nebo o nedostatek „mužnosti“. Může v tom být mnohem hlubší pocit, že jejich síla byla zneužita. Že něco, co v nich mohlo chránit život, bylo přesměrováno do systému, který život spotřebovává.
A to člověk nemusí umět pojmenovat, aby to cítil v těle. Jako neklid, vztek bez adresy, únavu a otupělost, a pak touhu něco rozbít...
Nebo naopak jako dokonale disciplinované mlčení, v němž už téměř nic necítí.
Proto nestačí mužskou agresi jen potlačovat, léčit nebo převychovávat. Je třeba položit mnohem obtížnější otázku:
Čemu má sloužit a čemu skutečně slouží?
Protože agrese může být schopností ničit. Ale může být také schopností zastavit ničení. Říci ne. Postavit hranici vlastnímu zaměstnavateli, vlastní skupině, vlastnímu státu, vlastní pohodlnosti. Odmítnout práci, rozkaz nebo způsob života, který člověk už nedokáže považovat za správný.
Možná tedy mužská krize nespočívá pouze v tom, že muži mají příliš mnoho agrese.
Možná spočívá také v tom, že jsme jejich agresi naučili poslušnosti.
A jestli svět skutečně na něco čeká, pak ne na muže zbavené síly.
Čeká na muže, kteří si ji vezmou zpět.
Ne proti ženám.
Ne proti slabším.
Ne proti sobě.
Proti příkazu obrátit ji proti životu.