Když to najednou nedává smysl – a pak začne

Bylo to v malé čajovně v Praze. Pod Žižkovskou věží. Přítelkyně mě vzala na cosi, čemu říkala konstelace.

Poprvé. Vedl je Bhagat Zeilhofer, můj pozdější učitel. Pamatuju si z toho hlavně jeden okamžik.

Nevím už, jaký to byl příběh – jen základní obraz: matka, otec, syn. Stál jsem jako zástupce otce.

A něco bylo zvláštní. Syn mi nic neříkal. Žádný vztah. A pak se na mě žena v roli matky podívala a řekla:

„Ale to není tvůj syn.“

A já vůbec nic nechápal. Žádné velké uvědomění. Žádná logika. Jen – „Cože? Kde na to přišla?“ A – „Proč tomu všichni hned věří?“ Jenže – ono se to v tu chvíli celé nějak začalo skládat.

Najednou dávalo smysl, proč vztahy nefungovaly. Můj k synovi, manželčin ke mně. Proč to bylo sice všechno, jak má být, ale přesto prázdné.

A pak jedna věta – jakoby odnikud. A vedoucí ji vzal vážně. A i když zněla nesmyslně, dala tomu dosavadnímu chaosu smysl.

To byl pro mě první zážitek s konstelací: že někdy se pravda nepozná podle toho, že jí rozumíme, ale podle toho, že najednou všechno zapadne.