Co mohou udělat živí a nemohou mrtví

Toto je moje zkušenost z role zástupce, která pro mě později měla hluboký význam.

Byl jsem účastníkem kurzu, který vedl můj učitel Bhagat. Přišla mladá žena se svým současným partnerem. V jejím vyprávění zaznělo, že její bývalý partner zemřel. Nepamatuji si už, jestli to bylo hlavní téma celé konstelace.

Už při zadání jsem byl neklidný. Byl to silný, fyzický neklid. Podivné pocity na těle. Měl jsem silný pocit, že budu vybraný – a možná jsem byl vybraný, protože můj neklid musel být zřejmý. Když jsem vstoupil do konstelace, byl jsem položen na zem jako zástupce za mrtvého bývalého partnera.

Pocity po těle zesílily. Popsal jsem je tehdy jako něco černého a lesklého, co mám na sobě. V tu chvíli klientka doplnila, že její bývalý partner zemřel na motorce. To černé a lesklé bylo – motorkářské oblečení. A já v něm ležel někde, ani mrtvý, ani živý. Ležel jsem na zemi a třásl se. Bylo to velmi nepříjemné. Nebyla to klidná smrt, byla to spíš nekončící agonie. Stav mezi.

Ani odchod. Ani konec. Ani klid. Nebyl jsem ani mrtvý, ani živý. To bylo silné.

Bhagat přidal do konstelace Smrt, ale ta se nedívala, nezajímala se. Byla tam – ale ten, kdo ležel na zemi, jí ještě nepatřil. Bylo to zoufalé a bezmocné.

Pohyb přišel od živých. Přišli k mrtvému, poklekli k němu, dívka ho chytila za ruku. Plakala. Pak se mu poklonili a vrátili se.

Mrtví nemohou. My živí musíme vidět, uznat. Dát místo tomu, co bylo.

Co ve mně zůstalo

Nepamatuji si přesně, jak ta konstelace dopadla. Zůstal ve mně obraz toho, že živí mají vůči mrtvým skutečný úkol. Že vidět mrtvé není hrozivé, ale léčivé – a nutné. Že mezi živými a mrtvými pořád existuje vztah. A jen jeho uznáním můžeme jít dál.

Pozdější ozvěna

O mnoho let později dostal tento obraz v mém životě jinou, bolestně konkrétní váhu. Můj syn zemřel na motorce. Možná i díky konstelacím – i tomuto obrazu – jsem ho snad dokázal vidět. A neutéct před tím, že mezi námi pořád něco zůstává.