Když sdílený smutek spojuje
Někdy nás ve vztahu nespojí radost ani společná budoucnost, ale starší bolest, kterou oba poznáváme až příliš dobře.
Bylo tak to konstelace, kde šlo o vztahy. Žena, rozvod, další vztah. Stál jsem v té konstelaci jako zástupce za jejího druhého manžela.
Jako důležité se ukázala její první láska, první vztah. Nebyla to jen stará vzpomínka. Ženin pohled se od toho muže nikdy neodvrátil, i když ten byl dávno pryč.
Možná proto neviděla svého prvního muže tak úplně a vztah neměl šanci.
A pak přišel další její vztah. Muž, kterého jsem hrál já.
S ním to bylo jiné, lepší. Klidné. Jemné. Překvapivé bylo to, že je nepropojovala nás jen náklonnost.
Spojoval je smutek.Ne bolest, kterou by nesli spolu jako pár, ale starší smutek, který si nesl každý svůj. V něm si rozuměli a chápali se. Bylo to dojemné a zároveň... to úplně nevedlo dopředu.
Až později mi došlo, že to byl i můj příběh
Ten večer mezi dny víkendového semináře jsem dostal vysokou horečku.
A až v ní mi došlo, že ten příběh nebyl jen té ženy. Byl i můj.
I pro mě byla první láska velké téma. V konstelaci jsem ten příběh jen hrál, ale tělo vědělo, pamatovalo si, připomělo mi
Druhý den jsem přišel na pokračování semináře. Horečka byla pryč.
Někdy nás nespojuje láska, ale sdílený smutek.
A i to může být velmi blízké, lidské a něžné. Otázka je, nakolik to vede do budoucnosti.