Když láska nevidí smrt

Stojím v konstelaci za muže, kterému někdo zemřel. Žena. Dívám se na ni.

A spontánně k ní vykročím.

Lektor stojí blízko. Zastaví mě v půli kroku rukou.

„Počkej! Vidíš?“

Ukazuje na zem. Na nenápadnou čáru – spoj koberců.

„Ona je mrtvá. Jít za ní znamená také zemřít.“

Zůstanu stát. Překvapeně mrkám, rozhlížím se, jako bych se právě probudil.

Cože?

Aha…

To jsem vůbec neviděl. Nevidím smrt. Vidím jen ji. Jen lásku.

To ve mně zůstalo.

Že láska je někdy víc než smrt. A právě proto může být zrádná.

Z velkých příběhů to známe. Konstelace to jen ukážou naprosto přesně.

Neberou tajemství. Neberou osud.

Jen nás tiše vracejí zpátky do rukou života.