Franz Ruppert: Setkání se sebou. A co ti druzí?
42 otevření
Osobní zkušenost ze semináře zakladatele metody IoPT
Na přelomu října a listopadu jsem se zúčastnil pražského semináře Franze Rupperta, německého psychologa, autora řady knih a zakladatele metody IoPT – identitně orientované psychotraumatické terapie.
Na jeho práci jsem byl zvědavý. Ruppert vyšel z rodinných konstelací, ale postupně se od nich vzdálil a vytvořil vlastní metodu, kterou označuje také jako Self-Encounter, setkání se sebou samým.
Odcházel jsem zklamaný. A současně jsem během jeho semináře zažil něco velmi silného.
Tento rozpor mě přiměl znovu přemýšlet o tom, co vlastně v konstelacích sám hledám.
Konstelace, ze které zmizel svět?
Ruppertova metoda je poměrně úsporná. Klient formuluje svůj záměr, vybere zástupce, kteří rezonují s jeho jednotlivými prvky, a prostřednictvím jejich prožitků se setkává s různými částmi sebe sama.
Při práci, kterou jsem sledoval, obvykle vystupoval jeden zástupce, někdy dva. Ruppert se opakovaně vracel k otázkám identity, traumatu, identifikací a strategií přežití.
A já měl stále silnější pocit, že z konstelací zmizelo něco zásadního.
Kde jsou ostatní lidé? Kde jsou jejich vlastní příběhy, jejich osudy, jejich vztahy? Kde je minulost, která nás přesahuje? Kde jsou mrtví?
V klasických rodinných konstelacích se přede mnou někdy otevírá celý svět. Vystupují z něj živí i mrtví, rodiče, děti, předkové, zapomenutí, vyloučení. Jejich vztahy se proměňují. Objevují se nečekané souvislosti. Někdy se konstelace vydají úplně jiným směrem, než jakým jsme původně zamýšleli.
A právě to na nich miluji.
U Rupperta jsem měl naopak pocit, že všechno musí nakonec projít jedním poměrně úzkým hrdlem: otázkou, co se odehrává uvnitř klienta.
Připadalo mi to jednotvárné, často zdlouhavé a - omezené.
Jenže potom přišly zkušenosti, které mi tento jednoduchý soud zkomplikovaly.
Když člověk přestane nést život svých rodičů
Při jedné práci jsme sledovali ženu, která popisovala vnitřní konflikt. Jedna její část důvěřovala životu, druhá byla tvrdá, soudící a ochraňující. Tuto druhou část spojovala s otcem.
Do práce vstoupily také postavy obou rodičů a jejich vzájemný vztah.
Ruppert klientku postupně vedl k rozpoznání, že nemusí nést rodičovský konflikt. Že nemusí rodiče zachraňovat ani napravovat jejich životy. Že může být sama sebou.
Sledoval jsem, jak se během práce proměňuje její prožívání, jak se objevuje úleva a nakonec i nové setkání s matkou.
Byla to dobrá práce. Přinejmenším v tom, co jsem mohl pozorovat.
Uvědomil jsem si, že Ruppert nedělá pouze jakousi ochuzenou variantu rodinných konstelací. Má svůj záměr. Nechce člověka dál zaplétat do příběhů druhých. Chce mu pomoci rozpoznat, co skutečně patří jemu a co může nechat být.
A v tom je něco velmi cenného.
Ne každý rodinný příběh potřebujeme rozplétat až do posledního uzlíku. Někdy stačí přestat být jeho zajatcem.
Ale stále ve mně zůstávala otázka: Opravdu se člověk stává sám sebou tím, že se postupně osvobozuje od identifikací s druhými? Anebo je naše já také tím, co mezi námi a druhými neustále vzniká?
Když jsem se stal náhlou ztrátou
Potom jsem se sám dostal do role zástupce.
Klientka pracovala s tématem strachu z náhlé ztráty. Už během jejího vyprávění jsem měl zvláštní, silný pocit, že bych měl v její práci stát právě já.
Nejprve vybrala jinou účastnici, ale pak řekla, že jí tento výběr nevyhovuje, a rozhodla se vybrat znovu a vybrala mě. Byl to zvláštní a pro mě silný okamžik. Měl jsem zastupovat náhlou ztrátu. Ale já měl pocit, že jsem mrtvý.
Kolem mě jako by se rozprostřela bělošedá mlha. Slyšel jsem jemný šepot, ševelení. Cítil jsem drobné dotyky na konečcích prstů. Něco mě táhlo dozadu, pryč ze světa živých.
Nebyl to děsivý prožitek. Naopak. Byl v něm zvláštní klid a úplnost.
Když jsem měl říct, co prožívám, řekl jsem:
„Nic mi nechybí. Nejsem ve světě.“
Klientka plakala. Vztahovala se ke mně jako k někomu, kdo jí chybí.
A já jsem ze svého prožitku odpověděl:
„Nic mi nechybí, patřím sem, jsem klidný, vím, že se brzy setkáme.“
V tu chvíli se publikum rozesmálo.
Pochopil jsem proč. Moje slova mohla vyznít, jako bych starší ženě předpovídal brzkou smrt.
Jenže já vůbec nemluvil o její smrti.
V mém prožitku jako by čas z pohledu mrtvých plynul jinak. To, co je pro živého člověka ještě dlouhým životem, se odtud jevilo jako krátká chvíle.
Smích mě překvapil. A zároveň mě z onoho zvláštního ponoření vytrhl. Najednou jsem byl zase víc mezi živými.
Bylo právě dušičkové období.
V jednu chvíli jsme se s klientkou přiblížili, objali se a později se rozloučili.
Pro mě to bylo skutečné setkání. Silné a dojemné.
Co se vlastně stalo?
Mohli bychom říct, že se klientka setkala se svou traumatizovanou částí, se strachem z náhlé ztráty.
Mohli bychom říct, že jsem jako zástupce vstoupil do vlastních vzpomínek a zkušeností. Sám jsem ztratil velmi blízké lidi a smrt pro mě není abstraktní téma.
Mohli bychom říct, že vznikla zvláštní rezonance mezi dvěma lidmi.
A mohli bychom také zůstat u prostého popisu: klientka se vztahovala k někomu, kdo jí chyběl, a já prožíval, jako bych byl někým mrtvým.
Nevím, které vysvětlení je nejbližší tomu, co se odehrálo.
A vlastně bych nechtěl žádné z nich předčasně uzavřít.
To, že jsem se cítil jako mrtvý, ještě nedokazuje, že jsem zastupoval konkrétního zemřelého člověka. Ale ani nevidím důvod svůj prožitek okamžitě přeložit do jediného psychologického výkladu.
Zajímá mě právě tato otevřenost.
Co když se při konstelacích odehrává něco, pro co ještě nemáme dostatečně dobré pojmy?
Není třeba hned věřit všemu, co se objeví. Právě naopak. Potřebujeme rozlišovat mezi prožitkem, jeho interpretací a tím, co můžeme skutečně doložit.
Ale potřebujeme také odvahu nechat některé otázky otevřené.
Když metoda ví, co hledá
Na Ruppertovi mě zaujalo, jak důsledně se vrací ke svému pojetí identity a traumatu.
Je v tom velká zkušenost, jistota i disciplína. A právě díky tomu může jeho práce lidem pomáhat.
Ale také si kladu otázku, co všechno nám může uniknout, když už předem víme, co máme hledat.
To není výhrada pouze vůči Ruppertovi.
Týká se to nás všech, kdo pracujeme s nějakou metodou. Také já mám své oblíbené obrazy, témata, očekávání. Také mě přitahují určité souvislosti a jiné mohu přehlížet.
Metoda nám umožňuje vidět. Ale také nám může zužovat zorné pole.
Podobné nebezpečí vidím v našem vztahu k vědě.
Vědecké poznání nás vyvedlo z obrovské nevědomosti. Jenže hranice současného poznání nejsou nutně hranicemi skutečnosti.
Můžeme se stát natolik dobrými v používání svých nástrojů, že postupně přestaneme zkoumat všechno, co se do nich nevejde.
Není to důvod opouštět vědeckou metodu. Je to důvod neztratit zvědavost, která ji kdysi přivedla na svět.
A stejnou zvědavost bych chtěl uchovat také v konstelacích.
Kdo vlastně jsem?
Ruppert se ptá, kdo jsme, když se přestaneme identifikovat s druhými. Když přestaneme nést jejich příběhy, traumata a očekávání.
Je to důležitá otázka.
Ale já si stále silněji myslím, že nějaké pevné, oddělené já možná vůbec neexistuje.
Že naše identita vzniká a proměňuje se v kontaktu mezi vnitřním a vnějším světem. Ve vztazích s lidmi, v jejich přítomnosti i nepřítomnosti. V našich tělech, vzpomínkách, dějinách, kultuře.
Nejsme jen jednotlivci, kteří vstupují do vztahů.
Jsme také bytosti, které vztahy utvářejí.
A mrtví z těchto vztahů jednoduše nezmizeli. Zůstávají v našich vzpomínkách, rozhodnutích, podobnostech, zraněních i lásce. Neseme něco z jejich životů dál.
Právě tady vidím mimořádný přínos rodinných konstelací.
Nejen v osvobození člověka od minulosti, ale také v obnovení spojení s ní.
Nejen v objevení vlastní individuality, ale také v nalezení místa mezi druhými.
Protože v dnešním světě možná nepotřebujeme pouze další způsoby, jak se setkat sami se sebou.
Potřebujeme také obnovit schopnost setkávat se navzájem. Znovu vytvářet společenství. Přijmout, že jsme součástí něčeho, co nás přesahuje.
Co si odnáším
Ze semináře Franze Rupperta neodcházím jako stoupenec jeho metody.
Jeho práce je pro mě příliš soustředěná na jednotlivce a jeho vnitřní svět. Chybí mi v ní větší prostor pro vztahy, pro příběhy druhých, pro nepředvídatelnost a mnohovrstevnatost lidského setkání.
Ale nemohu říct, že mě nic nenaučila.
Viděl jsem práci, která měla smysl. A sám jsem v ní prožil něco hlubokého.
Možná mě právě tato zkušenost naučila být opatrnější i ve vlastních soudech. Nemohu poctivě kritizovat Rupperta za to, že jeho metoda předem omezuje možné výklady, a sám zároveň předem rozhodovat, co všechno se v ní nemůže stát.
A tak si ze semináře odnáším především otázku.
Jak vytvořit prostor, ve kterém člověk může objevit sám sebe, aniž bychom ho přitom oddělili od světa, jehož je součástí?
Možná se v tom s Franzem Ruppertem vlastně tolik nerozcházíme v cíli.
Ale naše cesty k němu jsou jiné.
A já stále věřím, že člověka někdy nejlépe poznáme právě tehdy, když se přestaneme dívat jen na něj.