Měla jsem právo na mámu

4. 10. 2026◉ 20 otevření

pochopení rodiče není totéž jako uznání bolesti dítěte.

Konstelace o ženě, která dokázala pochopit osud své matky – ale její vlastní bolest tím nezmizela.

1. Zadání

Žena přichází s jednoduchým přáním:
„Chci, abychom se s mámou dokázaly tolerovat a vycházet spolu.“
Máma žije, žena říká, že ji má ráda. Jenže zároveň je v mámě něco tvrdého. A pak prostě:
„Mně máma chyběla.“

2. Máma, která odchází.

Stavíme základní rodinu. Žena a její sestra, máma a táta. Jen konstelace začne, máma odchází ven z kruhu až na druhý konec velké místnosti. Zůstává tam otočená pryč. Zdá se, že se věnuje sama sobě.
Když se jí ptám, jestli vidí rodinu, odpověď je okamžité:
„Ne.“
Není to tedy, že máma nevidí dceru, máma nevidí nikoho.
Matka možná nemá kapacitu vidět nikoho dalšího.

3. Za matkou se objeví její vlastní příběh

Ptáme se tedy a dozvídáme, že mámě zemřel otec, když jí byly tři roky. Sám byl velmi mladý. Nehoda na motorce.
Stavíme tedy ke vzdálené mámě (i její starší sestře) zástupce za klientčina dědečka - mámina mrtvého otce.

Ten chce všechno vědět, kdo je kdo, kdo se jak jmenuje (zjištujeme přitom, že jeho jméno se v rodině předává).
Je to zmatené, najednou mluví všichni.
Až později si uvědomím, že byly přece svědky malého zázraku, zázračného setkání.
Máma by chtěla u otce zůstat, zůstat u něj malá.
Navrhuji, aby ji tedy otec pomalu odvedl k jejímu muži (který na ni stále laskavě a trpělivě čeká).
Za každý krok vyroste o kousek ke svému skutečnému věku.
Pak otce necháváme stát ve světě mrtvých.
Máma přichází ke svému muži a ke svým dětem.

Tady konstelace nabízí známý pohyb:
„Podívej, i tvoje máma to měla těžké.“

4. A klientka řekne: no a co?

Jenže tentokrát to klientkou nepohne.
Nebo skoro nepohne.
Zůstává na svém:
„Mně ale chyběla máma.“
a
„Já jsem měla právo na mámu.“

Nechali jsme se unést minulostí, zázrakem malého zmrtvýchvstání. Ano, máma je teď tady, ale možná je pozdě.
Nezmění to roky osamění.

Přidáváme zástupkyni za babičku, se kterou měla klientka velmi dobrý vztah. Ta ji objímá, utěšuje, ale ani to nestačí.
I ona sama byla osamělá, chyběl jí mrtvý manžel.

Navrhuji:
„Alespoň v té bolesti jsi byla s mámou spojená, oběma vám někdo chyběl,“
Ale je to spíš chytrá klička, která říká:
„Tak vlastně nemáš právo být zraněná.“

Posuneme se ještě kousek - máma vidí dceru a dcera mámu, ale pohyb k sobě i konstelace zůstanou pocitově nedokončené.

5. Supervize

• Při supervizi vystupuje v první vrstvě větší obraz - to, jak celým seminářem rezonovala ženská zloba na nepřítomné nebo zraňující až násilné muže. Oprávněná, to bez pochyb. Přesto jsem ji, jako muž, nedokázal vždy vnímat ne-osobně.

• V jednu chvíli jsem požádal Míšu, aby mě vyměnila, abych to nebyl já, kdo má tuto klientku podpořit.
• Tímto osobním zapletením jsem ztratil možnost zahlédnout tu potřebnou část v klientce, navázat s ní kontakt a uvidět její dětskou bolest.
  Pochopení rodiče neléčí to, že dítěti chyběl či ublížil. Konstelace stejně tak dobře nabízí např.: "Mami, bolelo mě to."
• Druhá vrstva supervize pak ukazuje totéž moje osobní zapletení, ale jinak - cílem konstelace nemělo být dosytit nenaplněnou potřebu (občas se to zástupně může dít, ale není to cílem konstelací). Uznat - to rozhodně ano. A ukázat větší obraz.

6. Další pohyby

Naštěstí tato konstelace nezůstala osamocená a klientka hrála další role, které rezonovaly s jejím příběhem a rozvíjely ho dál. Byla tak během jednoho dne jak pozorovatelem svého příběhu, tak dcerou v obdobném příběhu i ženou, kterou opustil manžel. Její nesmlouvavost v jednu chvíli prolomil zástupce syna v jiné konstelaci ostrou a trefnou poznámkou, která rozesmála všechny, i ji, tak trochu proti její vůli. A tento drobný moment - smích, i snad to, že pozitivní změna vyšla od muže, onu konstelaci - a s ní snad i ji - dokázal proměnit.

8. Co si odnést

Ukázali jsme klientce obraz, ve kterém nepřítomnost její matky přestala být nepochopitelná. Matka sama byla dítětem, kterému někdo zásadně chyběl. Přesto klientka na své bolesti trvala. Možná jsme příliš očekávali, že pochopení příčiny přinese smíření. Možná jsme ale také nedocenili, že samotné pochopení může být podstatným výsledkem, který člověk přijme až později a po svém.

7. Zvláštnosti

V některých konstelacích se odehraje mnohem více věcí, než dokážeme zachytit jednoduchým textem, popisem.
Tady se například objevil moment jmen. Klientka používá jiné jméno, než dostala jako dítě. A potom se ukázalo, že matka a její zemřelý otec měli stejné jméno - a stejné jméno dostal i další člen rodiny. Jména tu tedy byla důležitá, a přitom dědečkovo jméno klientku přeskočilo a ona s vlastním jménem. Byla tak vlastně "vyloučená ze jména". A zvláštní k tomu byl ještě moment, kdy milovanou babičku klientky hrála žena, která měla podobné jméno jaké klientka odmítla. Zástupkyně babičky si své jméno přesto pochybnosti ponechala, klientka si ho změnila. Mohlo být ono "vynechání ze jména" svým způsobem naopak ochranou?

Zveřejněno se souhlasem klientky