Hradní detektiv: Najdi každou větu!

I přes občasné mrazivé okamžiky, které jsem minulý rok na hradě zažil, jsem se rozhodl kastelánovi pomoci i tento rok.

Mé rozhodnutí bylo také lehce ovlivněno obnosem peněz, který jsem minulý rok za práci dostal.

Jakmile jsem na hrad přijel, jsem byl zaúkolován. Úkoly ale tento rok odsýpaly o mnoho rychleji, jelikož jsem už věděl, jak to na hradě chodí.

Den byl v mžiku pryč a mě teď čekala první noc.

Přečkat noc tu není jen tak, teda alespoň pro mě. (Věta bez slovesa)

Pan kastelán na rozdíl ode mě spí úplně bez problémů.

Já takové štěstí ovšem nemám a každá noc je pro mě novým zážitkem, ať už příjemným či nepříjemným. (Doplněk)

Ulehl jsem do postele, zavřel oči a v duchu doufal, že se v klidu vyspím.

To jsem se ale nemohl víc mýlit.

Necelou hodinu potom, co jsem konečně usnul, jsem uslyšel klepání na dveře svého pokoje.

Toto pro mě nebylo nic nového, jelikož se mi to minulý rok dělo skoro každou noc.

Tentokrát na rozdíl od minulého roku, jsem se ale rozhodl zjistit, kdo je ten vtipálek, který mě každou noc budí.

Vyletěl jsem z postele tak rychle, že jsem do dveří málem narazil.

Rychle jsem je otevřel, doufajíc, (Přechodník funguje jako věta) že tam osoba ještě bude.

Rozhlédl jsem se po chodbě a nevěříc svým očím, (Přechodník) jsem na konci chodby viděl postavu v bílém šatu.

Cítil jsem, jak mi jde mráz po zádech, ale překonal jsem svůj strach a vyběhl směrem za postavou.

Hned jakmile mě postava uslyšela, výrazně přidala do kroku, až skoro běžela.

To mě poměrně překvapilo, jelikož jsem nikdy neslyšel příběh o bílé paní, co běhá.

Postava zaběhla za roh, za okamžik se ozval dunivý zvuk.

Teď jsem se bál víc než kdy před tím, ale zároveň jsem byl plný zvědavosti.

Myslel jsem, že to byl zvuk zmizení té bílé paní.

Když jsem doběhl k rohu a podíval se směrem, kam ta bílá paní zaběhla, jsem byl rychle vyveden z omylu.

Bílá paní nebo ten, koho jsem považoval za bílou paní, tam ležel na zemi a bolestivě naříkal.

Opatrně jsem se přiblížil.

V tu chvíli osoba podrážděně řekla: "Co tam tak stojíš mladej, snad mi pomož vstát."

A v tu chvíli jsem pochopil, že to není žádná bílá paní, ale pan kastelán.

Pomohl jsem mu vstát.

Nechápal jsem, co ho vedlo k tomu, aby mi po nocích klepal na dveře, a tak jsem se ho na to zeptal.

Odpověď mě poněkud překvapila, ale dávala mnohem větší smysl než všechny ty povídačky o opravdových strašidlech na hradech.

Pan kastelán mi vysvětlil, že před několika lety na tom hrad byl finančně špatně a i přes všemožné reklamy sem nikdo nechodil.

Jako poslední možnost ho napadlo, že bude strašit své zaměstnance a doufat, že se roznesou fámy o tom, že je hrad prokletý, a to bude lákat turisty.

Plán pana kastelána zafungoval skvěle až na pár brigádníků, kteří z hradu hned první noc utekli.