Narodit se znamená zemřít
E. přišla s tím, že od minulé konstelace cítí za všechno vinu.
Minule jsme řešili obtížná témata a vím, že to bylo těžké.
A protože E. nepřichází poprvé, ptám se:
Co když už jsme spíš součástí jejího problému než řešení? Co když máme nějakou společnou slepou skvrnu?
Navrhuji, že postavím zástupce za sebe jako vedoucího její minulé konstelace.
A vlastně už ve chvíli, kdy to říkám, tuším.
Stavíme E., Vinu, zástupce za mě samotného a Smrt.
Protože smrt blízkých je to, co máme společné.
Konstelace
Vina se těsně lepí na E. a té z ní mrazí.
Zástupkyně za dřívějšího mě/konstelatéra stojí proti nim a dívá se na Smrt, kterou mají ty dvě za zády.
Dokonce spontánně udělá krok a E. obejme; chce ji chránit.
Otáčím tedy E. i Vinu směrem ke Smrti.
E. se na Smrt dívá a říká: „Dívá se tak arogantně!“
Smrt ale namítá, že jen je: "Já jen jsem."
Říkám E.: „Snažíš se ji polidštit, vnutit jí, jaká by měla a neměla být, přikazovat, smlouvat, ale smrt není osoba.“
Teoretické vysvětlení ale nic nezmění, musíme se podívat jinam.
Otáčím E. k Vině a Vina se nedokáže E. podívat do očí. Říká: „I já se cítím provinile.“
Narozdíl od Smrti se Vina chová lidsky.
Ptám se jí tedy: „Jsi někdo konkrétní?“
„Máma,“ odpovídá. Máma s těžkým osudem.
Zástupkyně za konstelatéra se přesunuje za mámu. Chce opět pomáhat?
Říká, že i ona cítí tíhu a že se cítí součástí linie žen.
Měníme ji tedy ze zástupkyně konstelatéra na zástupkyni babičky E.
A to už ukazuje vzorec, opakující se téma – těžký osud a smrt –, které si v této rodině vykládají jako osobní selhání, jako vlastní provinění.
A to brání podívat se do očím dalším generacím.
"Jak jsme jim to mohli udělat? Dát jim život s tím samým břemenem, jaké neseme my..."
A pro samu vinu nevidí ty, kteří je potřebují nejvíc – vlastní živé děti.
V konstelaci tedy pokračujeme spojováním roztrženého a prodíráním se houštím viny.
Když se pak vracíme z minulosti zpět, stavíme vedle Smrti také Život. Ty dvě postavy jsou spolu v naprostém souladu.
I ženy z linie, a hlavně E., se na Smrt dívají jinak.
Ne smířeně – to ani nebyl cíl – ale bez onoho ostnu osobního příkoří, bez obrazu osobního nepřítele, který nutí být stále ve střehu a brání tak vidět Život.
Když pomoc chrání před pravdou
Transformace zástupkyně mě samotného coby konstelatéra minulé konstelace do role babičky mohla nenápadně skrýt, co se tehdy vlastně stalo.
To bylo zřejmé z úvodního postavení a pohybu zástupkyně: klientka byla otočená zády ke smrti, zatímco moje zástupkyně na smrt upřeně hleděla, a pak se dokonce vydala klientku chránit.
Ve chvíli, kdy klientka sama spatřila smrt, se mohly začít dít skutečné věci: abstraktní vina získala konkrétní tvář klientčiny mámy a odhalený, už nepotřebný minulý konstelatér se stal potřebnější babičkou.
Mohl jsem tedy minule nechat E. ve vině, protože jsem ji tím chtěl chránit? Možná nejen E. ale i sebe.
Úvahy
Vina je těžká, ale přece se jí nechceme vzdát. Protože nás chrání před něčím ještě těžším.
Dokud si říkáme:
„Mohl jsem něco udělat...
Kdyby...
Stačilo...“
Zůstáváme v iluzi, že máme nad osudem kontrolu, že jsme něco neudělali, ale mohli jsme.
Chrání nás to před tou poslední a absolutní bezmocí, jakou smrt představuje. Natahujeme ruce ke svým mrtvým, alespoň v představách.
A to je ta poslední úloha viny, pro kterou se jí nemůžeme vzdát:
Vina udržuje náš kontakt s mrtvými.
Dokazuje, že nám na nich stále záleží. Proto se jí nemůžeme vzdát - tedy alespoň do té doby, než najdeme jiný, zdravější způsob, jak být se svými mrtvými v kontaktu.
Protože smrt je konec jejich života, ale ne našeho vztahu s nimi. Ten zůstává.
Často slyšíme, že musíme mrtvé nechat jít, žít dál, snad tak jako dřív. Ale to není možné, ani to není správné. To je hlas světa, který schovává smrt do nemocnic a čeká nesmrtelnost už zítra.
Musíme najít způsob pro obojí – zůstat v kontaktu s živými i mrtvými.
Antinatalistická námitka
Když se narodí dítě, dostává kromě života také smrt. Tělo, které zestárne, jistotu bolesti, možnost ztráty. Jak to můžeme dopustit? Antinatalisté říkají: jestliže přivést dítě na svět znamená vystavit ho smrti, jakým právem to děláme? Moje námitka by byla asi taková:
Jak bych mohl já, jako malý a omezený člověk, stojící na nepatrném kousku dějin, zaujmout místo soudce nad celým proudem života?
My nevíme, co je život v celém svém rozsahu. Rodičovství není čistě morální místo. Je to místo, kde člověk jedná bez úplného vědění. Dává život, aniž může zaručit, že bude dobrý. Dává svět, aniž může zaručit, že svět neublíží. A přesto někdy řekne ano.