Narodit se znamená zemřít
E. přišla s tím, že od minulé konstelace cítí za všechno vinu.
Minule jsme řešili obtížná témata a vím, že to bylo těžké.
A protože E. nepřichází poprvé, nelze se vyhnout otázce:
Co když už jsme spíš součástí jejího problému než řešení? Co když máme nějakou společnou slepou skvrnu?
Navrhuji, že postavím zástupce za sebe jako vedoucího její minulé konstelace.
A vlastně už ve chvíli, kdy to říkám, tuším.
Stavíme E., Vinu, zástupce za mě samotného a Smrt.
Protože smrt blízkých je to, co máme společné.
Konstelace
Vina se těsně lepí na E. a té z ní mrazí.
Zástupkyně za dřívějšího mě – konstelatéra – stojí proti nim a dívá se na Smrt, kterou mají ty dvě za zády.
Dokonce spontánně udělá krok a E. obejme; chce ji chránit.
Otáčím tedy E. i Vinu směrem ke Smrti.
E. se na ni dívá a říká: „Dívá se tak arogantně!“
Smrt ale namítá, že jen je.
„Snažíš se ji polidštit, vnutit jí, jaká by měla a neměla být, přikazovat, smlouvat, ale smrt není osoba.“
Otáčím E. k Vině. Vina se nedokáže E. podívat do očí. Říká: „I já se cítím provinile.“ Ta se naopak chová lidsky.
Ptám se: „Jsi někdo konkrétní?“
„Máma,“ odpovídá. Máma s těžkým osudem.
Zástupkyně za konstelatéra se přesunuje za mámu. Chce opět pomáhat?
Říká, že i ona cítí tíhu a je součástí linie žen.
Už tedy není zástupcem konstelatéra, ale zástupkyní babičky.
A to už ukazuje vzorec, opakující se téma – těžký osud a smrt –, které si vykládáme jako osobní selhání, jako vlastní provinění.
To nám brání podívat se do očí dalších generací.
Jak jsme jim to mohli udělat? Dát jim život s tím samým břemenem, jaké neseme my.
A pro samu vinu nevidíme ty, kteří nás nejvíc potřebují – naše živé.
V konstelaci tedy pokračujeme spojováním roztrženého a prodíráním se houštím viny.
Když se pak vracíme z minulosti zpět, stavíme vedle Smrti také Život. Ty dvě postavy jsou spolu v naprostém souladu.
I ženy z linie, a hlavně E., se na Smrt dívají jinak.
Ne smířeně – to ani nebyl cíl – ale bez onoho ostnu osobního příkoří, bez obrazu osobního nepřítele, který nutí být stále ve střehu a brání tak vidět Život.
Když pomoc chrání před pravdou
Transformace zástupkyně mě samotného coby konstelatéra minulé konstelace mohla skrýt, co se tehdy vlastně stalo. Bylo to zřejmé z úvodního postavení a pohybu zástupkyně – klientka byla otočená zády ke smrti, zatímco moje zástupkyně na ni upřeně hleděla a pak se vydala klientku chránit. Ve chvíli, kdy klientka sama spatřila smrt, se mohly začít dít skutečné věci: abstraktní vina získala konkrétní tvář klientčiny mámy a odhalený, už nepotřebný minulý konstelatér se stal potřebnější babičkou.
Mohl jsem tedy minule nechat E. ve vině, protože jsem ji tím chtěl chránit.
Úvahy
Vina je těžká, ale přece se jí nechceme vzdát. Protože nás chrání před něčím ještě těžším.
Dokud si říkáme:
„Mohl jsem něco udělat...
Kdyby...
Stačilo...“
Zůstáváme v iluzi, že máme nad osudem kontrolu, že jsme něco neudělali, ale mohli jsme.
Chrání nás to před tou poslední a absolutní bezmocí, jakou smrt představuje. Natahujeme ruce ke svým mrtvým, alespoň v představách.
A to je ta poslední úloha viny, pro kterou se jí nemůžeme vzdát:
Vina udržuje náš kontakt s mrtvými.
Dokazuje, že nám na nich stále záleží. Proto se jí nemůžeme vzdát, dokud nenajdeme jiný způsob, jak být se svými mrtvými v kontaktu.
Protože smrt je konec jejich života, ale ne našeho vztahu s nimi. Ten zůstává.
Často slyšíme, že musíme mrtvé nechat jít, žít dál, snad tak jako dřív. Ale to není možné, ani to není správné. To je hlas světa, který schovává smrt do nemocnic a čeká nesmrtelnost už zítra. Musíme najít způsob pro obojí – zůstat v kontaktu s živými i mrtvými.
Antinatalistická námitka
Když se narodí dítě, dostává kromě života také smrt. Tělo, které zestárne, jistotu bolesti, možnost ztráty. Jak to můžeme dopustit? Antinatalisté říkají: jestliže přivést dítě na svět znamená vystavit ho smrti, jakým právem to děláme? Moje námitka by byla asi taková:
Jak bych mohl já, jako malý a omezený člověk, stojící na nepatrném kousku dějin, zaujmout místo soudce nad celým proudem života?
My nevíme, co je život v celém svém rozsahu. Rodičovství není čistě morální místo. Je to místo, kde člověk jedná bez úplného vědění. Dává život, aniž může zaručit, že bude dobrý. Dává svět, aniž může zaručit, že svět neublíží. A přesto někdy řekne ano.