Konstelace konstelací
Konstelatér má jednu poněkud nepříjemnou vlastnost: je to pořád jen člověk.
Nese si s sebou vlastní zkušenosti, strachy, slepá místa i osobitý vztah k tématu, které klient přináší. Něco vidí přesně, něco přehlédne. Někdy podlehne nutkavé potřebě pomoct, jindy příliš rychle uvízne ve vlastní interpretaci toho, co se v poli děje — a začne klienta chránit právě před tím, na co by se v tu chvíli potřeboval podívat nejvíce.
Přitom v konstelaci zaujímá klíčovou roli. Rozhoduje o tom, kudy se proces vydá, koho postavit, kdy přidat dalšího zástupce, kým otočit nebo koho nechat promluvit. Je plnou součástí toho, co v místnosti vzniká.
Pokud jsou konstelace dobrým nástrojem k pohledu na systémy, nabízí se přirozená otázka: proč někdy nepostavit do konstelace i systém konstelace samotné?
Kdo konsteluje konstelatéra?
V psychoterapii či koučování je supervize běžná. Odborník přenese svou práci k někomu dalšímu a společně zkoumají nejen klienta, ale především to, co se odehrávalo mezi klientem a tím, kdo pomáhal. U konstelační práce je to možná ještě důležitější. Celá metodika stojí na tom, že bereme vážně vztahy, pozice a dynamiku vznikající mezi lidmi. Bylo by naivní předpokládat, že jediný člověk v místnosti bez vlastní dynamiky je ten, kdo proces vede.
Nejde o hledání chyb. Mnohem zajímavější je ptát se:
- Co jsme do toho prostoru vnesli my sami?
- Co jsme potřebovali vidět a co jsme naopak nedokázali rozpoznat?
- Před čím jsme se snažili uchránit klienta — nebo dokonce sami sebe?
Když se do konstelace postaví předchozí konstelace
Jednou ke mně přišla žena, se kterou jsme už dříve pracovali, a pořád ji provázel silný pocit viny. Nabízelo se pracovat znovu s touto vinou, ale napadlo mě zkusit něco jiného: co když jsme tehdy vytvořili společnou slepou skvrnu? Co když minulá konstelace něco otevřela, ale zároveň zakryla? Nepostavili jsme proto jen ji a její problém, ale i zástupce za mě samotného — za konstelatéra z předchozího setkání.
Tento zástupce pak udělal výmluvnou věc. Zatímco klientka stála zády ke Smrti, zástupce konstelatéra se na Smrt díval a klientku objal, jako by ji před ní chtěl uchránit. V tu chvíli už nešlo jen o její vztah ke smrti, ale o mou vlastní potřebu pomáhat.
Nabídla se nepříjemná pochybnost: nemohl jsem ji minule nechat v pocitu viny právě proto, že jsem ji chtěl uchránit před něčím ještě těžším? A nechránil jsem tím spíš sebe?
Celou konstelaci a téma viny, smrti a několika generací žen popisuji samostatně v článku „Narodit se znamená zemřít“. Tady mě zajímá samotný okamžik, kdy se předmětem práce stala naše vlastní předchozí role.
Pomoc není neutrální
Pomáhat zní nepochybně dobře, ale v pomáhajících profesích se vyplatí být vůči tomuto slovu ostražitý. V konstelacích často vidíme, jak členové rodiny zachraňují druhé — dítě chrání rodiče, partner zachraňuje partnera — a jak tato dobře míněná snaha vytváří nový problém.
Konstelatér z tohoto principu není vyjmut. I my můžeme vstoupit mezi člověka a jeho osud, podlehnout touze po „dobrém konci“ nebo neustát chvíli, kdy žádné snadné řešení neexistuje.
„Konstelace konstelace“ přitom nemusí znamenat mechanické zopakování minulého sezení. Do pole lze postavit klienta, jeho původní téma i konstelatéra, ale stejně tak i abstraktnější prvky:
- samotnou pomoc,
- nevyslovená očekávání,
- nebo to, co v původním obraze zůstalo neviděno.
Někdy takhle odhalíme, že jsme nevědomky převzali určitou roli v klientově systému — nikoli z neschopnosti, ale z prostého faktu, že jsme lidé pracující s lidmi.
Zároveň je třeba mít na paměti, že ani druhá konstelace není objektivním soudem nad tou první. Byla by chyba vytvořit si z ní novou dogmatickou pravdu. Je to jen další obraz vytvořený jinými lidmi v jiný čas. Cílem supervize není ukázat prstem a říct: „Tady udělal konstelatér chybu,“ ale spíše rozšířit prostor pro pochybnosti a zeptat se: „Aha, tady se objevilo něco nového. Co nám to říká?“
Přehrát si vlastní konstelaci
I proto zkoušíme konstelace zaznamenávat a vytvářet jejich digitální mapu. Přehrávač samozřejmě není živá konstelace — nezachytí mikrogesta, tělesné napětí ani zvláštní ticho v místnosti, když se věci proměňují. Je to jen mapa, nikoli krajina.
Přesto má v supervizi obrovskou hodnotu:
- Umožňuje se vrátit k momentům, které jsme v živém procesu přehlédli.
- Dovoluje podívat se s odstupem na vlastní zásahy.
- Nechá na naši práci působit další pár očí ve chvíli, kdy už nemusíme držet celou skupinu.
Nikdo nestojí úplně mimo systém, aby ho mohl vidět s absolutním nadhledem. Ani ten, kdo konstelaci vede. Nepotřebujeme konstelatéry, kteří nedělají chyby, ale takové, kteří mají způsob, jak se ke své práci vracet, pochybovat o ní a nechat si ukázat i to, co sami přehlédli. A konstelace konstelace je k tomu pozoruhodným nástrojem.
Podívejte se na záznam
Níže je experimentální přehrávač části konstelace popsané v článku „Narodit se znamená zemřít“. Nejde o náhradu živé konstelace, ale o pokus zachytit její strukturu tak, abychom se k ní mohli vracet, analyzovat ji a používat ji mimo jiné právě při supervizi.