Když píšeš – ale není to tvůj hlas
Mladý muž rozčarovaně hlásí hned v úvodu, že dorazil na seminář Bhagata, mého učitele. Ale zůstane a má toto zadání:
„Jak prorazit jako spisovatel?“
Publikuje. Píše, tvoří, má nápady – a přesto stojí na místě. Psaní jde. Marketing ne. Viditelnost ne. Peníze ne.
Slovo prorazit v sobě nese zvláštní napětí. Jako by tam od začátku byla překážka, proti které je třeba jít silou.
A já už při zadávání slyším, že jeho úvodní omyl musel mít velký smysl pro humor. Protože jeho příběh byl i mým příběhem. Stejná touha, dokonce stejné literární žánry, stejný hlad.
Částečně jsem to i řekl, ale stáhl jsem se. Chtěl jsem nechat mluvit konstelaci, aby z toho nebyla terapie, debata, možná i spor, v jakých jsou spisovatelé mistři.
Když zadání rozplétáme dál, objevují se další slova: naplnění, sláva, luxus, vliv. A také – nenápadně – pohodlný život.
Stavíme konstelaci. On. Dílo. Čtenáři. Peníze. Překážka.
Dílo stojí stranou. Nevýrazné. Naopak čtenáři – zastupuje je krásná žena – jsou živí a víc je zajímá autorův příběh než samotné psaní.
V jednu chvíli zazní od klientova zástupce věta:
„Nechci čtenáře. Chci ženu!“
To by mohlo být ono, říkám si. Už to vypadá, že máme hotovo. Ale není to tak jednoduché.
Dlouho řešíme peníze. Jsou nepříjemné. Lepkavé. Celé se to láme jinam.
A pak se objeví Překážka. Tichá žena.
A mezi ní a zástupcem mladého muže vykrystalizuje napětí, které nejde přehlédnout. Pouto. Nárok. Zároveň láska i sevření.
A brzy vystoupí silný obraz: pod zdáním tiché, nenápadné ženy vře divoká, neuspokojená touha. Po životě, po všem. Sálá z jejího pohledu směrem k mladému muži s neúprosnou, neodolatelnou silou.
Matka a syn.
„Já jsem nemohla mít – ale ty mě naplníš.“
Ne, nezazní od ní jediné slovo. Jen pohled, jako fyzicky hmatatelný proud energie – síly i připoutání.
Jenže nevidíme, že by matka synovi přála úspěch nebo mu pomáhala. Ona ho prostě má.
Role nechtěného otce
V konstelaci chyběl otec. Bylo nasnadě, že skutečný otec klienta v realitě matce nestačil a syna z jejího sevření nevytrhl.
Já jsem ho do pole jako samostatného zástupce nepostavil. Ta otázka vlastně vůbec nevyvstala. Matčina řeka valící se lávy ji nepřipustila.
Až při supervizi jsem uviděl, že otec v poli přesto byl. Skrze mě – lektora, který odkrývá to, co mělo zůstat skryté. Snad jemně, ale v jádru vlastně „otcovsky“ tvrdě.
Ukazuje klientovi stín, který přece nesmí být pojmenován přímo (proto sci-fi a fantasy?).
V tu chvíli jsem se stal svým starým gymnaziálním učitelem, který mi kdysi červeně rozcupoval mé literární ambice.
Tehdy jsem to vnímal jako chybu, jako jeho zahořklost. Dnes to vidím jinak:
Byl to mužský, omezující princip, který se tam musel objevit.
Byl to řez, který říká: „Takhle ne. Tohle není pravda.“
Vytržení z matčina nekonečného snění do tvrdé reality formy.
„Napiš o mně“
V závěru zazněla věta:
„Napiš o mně.“
Možná to byl pokus o vytržení klienta z pasti. Dnes ten hlas vnímám spíš jako hlas matky, na který syn může – ale nemusí – odpovědět.
Uctít těžký osud rodičů neznamená naplnit jejich ambice. Znamená to nechat jim jejich břemeno a odejít žít svůj vlastní, omezený, ale skutečný život.
V konstelaci se ukázalo: překážka nemusí být jen v marketingu, ale v hlubším připoutání
Důležitý moment: obraz se od psaní a peněz stočil k nenaplněné matčině touze
Přínos: někdy se člověk nemůže plně opřít o svůj hlas, protože nese něco, co patří starší generaci