Když alkohol drží rodinu pohromadě

Byla to poslední konstelace dne. Klientka L. ze Slovenska, rodiče alkoholici. Utekla.

Postavili jsme jednoduchý obraz: Máma, táta, klientka L. – a alkohol.

L. stojí daleko, na druhé straně místnosti.

Rodiče vedle sebe. A mezi nimi – nebo spíš kolem nich – alkohol. Jako by je objímal. Zkoušíme to pohnout. Postavíme mámu proti alkoholu. Ale není to ono.

Ukazuje se něco jiného:

Ne že by nemohla přestat pít. Ale že bez alkoholu by nezůstala s tátou.

Alkohol není problém. Je to řešení.

Ptáme se dál na tátu.

Vyjde najevo, že mu v sedmnácti zemřel otec. A předtím malý bratr.

Přidáme do konstelace ty, kteří chybí. Položíme je na zem.

Zástupce za tátu odstrčí alkohol a pomalu jde k mrtvým. Lehne si mezi ně.

„Nerozloučil jsem se s nimi.“

Nechce se zvednout. Navrhneme mu, aby položil k mrtvým svíčku. Udělá to a nejistě se postaví vedle mámy.

Vracíme se k L.. Zdá se, že je hotovo. Ale není. Když ji postavím do konstelace, zasekne se:

„Nesnáším je.“

Tohle je místo, kde by se mělo skončit. Ale zároveň ne.

„Nesnášíš je. Ale stejně jsi je sem přinesla. Celou dobu se na ně díváš. Chceš jim pomoct.“

Postupně povolí. Ne moc. Ale dost.

Navrhneme jí, aby také položila svíčku k mrtvým. K rodičům se jí nechce vracet.

„Tak jim jen poděkuj.“

„Za co?!“

Stojí vedle nás. Živá. Silná. Velká.

To někdy stačí. Necháme to tam. Některé věci se nedořeší za jednu konstelaci.