4. Ne lidstvo. Určitý řád.
O nebezpečném slově „my“, nerovnosti kořisti a systému, který musí mít stále větší hlad
Při pohledu z vesmíru se zdá, že za planetární krizi může „člověk“. Z výšky splývá atmosféra i celá civilizace do jednoho obrazu a nabízí se snadný závěr: člověk vykácel lesy, změnil klima a zaplnil oceány plastem. Taková zkratka je však nebezpečná. Jakmile totiž zobecníme vinu na celý lidský druh a schováme se za pohodlné zájmeno „my“, mizí zásadní otázka: který člověk?
Iluze univerzálního „my“
- Stejný metabolismus, jiné pozice: Všichni sice využíváme energii a zdroje, ale v systému stojíme jinde.
- Těžba vs. vlastnictví: Jedni lithium těží, jiní vlastní těžební společnost.
- Létání vs. přežívání: Jedni létají několikrát týdně, jiní za celý život nevstoupí do letadla.
- Rozpuštění odpovědnosti: Pokud jsou vinni všichni, není nakonec odpovědný nikdo zvlášť.
Všichni jsme sice součástí jednoho globálního metabolismu, ale zaujímáme v něm dramaticky odlišné pozice. Výzkumy ekonoma Lucase Chancela i data OSN ukazují, že propast mezi těmi, kdo na planetární spotřebě profitují, a těmi, kdo nesou její následky, je propastná.
| Ukazatel | Spodních 50 % populace | Najbohatších 10 % | Horní 1 % |
|---|---|---|---|
| Podíl na globálních emisích | ~12 % | 34–48 % | Nárůst o 23 % (od r. 1990) |
| Spotřeba materiálů (OSN) | 1× (základní úroveň) | 6× více než chudé země | Masivní investiční stopa |
| Klimatické dopady | Minimální podíl na spotřebě | 10× vyšší dopady | Rozhodující vliv na kapitál |
Tento nepoměr má svou jasnou geografii. Podle zprávy UNEP připadala v roce 2022 více než polovina globální ztráty biodiverzity na Afriku a Latinskou Ameriku (především kvůli těžbě surovin a zemědělství). Přitom téměř polovina ekonomické přidané hodnoty vznikala v Evropě a Severní Americe, kde se odehrávala méně než desetina těchto ekologických škod.
Politologové Ulrich Brand a Markus Wissen tento mechanismus nazývají imperiálním způsobem života. Běžný standard bohatého světa – od ranní kávy přes elektroniku až po levné oblečení – tiše předpokládá neomezený přístup k půdě, surovinám a práci odjinud, stejně jako možnost odložit následky za vlastní hranice. Hodnota putuje jedním směrem, rána zůstává ve směru opačném.
Mechanismus imperiálního způsobu života:
- Invidibilita nákladů: Výrobek se objeví v klimatizovaném obchodě, zatímco voda a hlušina zůstanou na druhém konci světa.
- Externalizace: Schopnost bohatých společností vykázat ekologické náklady mimo vlastní zorné pole.
- Předpoklad neomezenosti: Běžná normálnost závisí na trvalém čerpání z prostorů za vlastními hranicemi.
Moderní environmentální politika často oslovuje člověka v roli spotřebitele: nakupujte lépe, tříďte, nelétejte. Individuální volba má smysl, ale přichází až na samém konci dlouhé řady rozhodnutí, které předtím učinil někdo jiný. Spotřebitel si nevybíral podobu městské dopravy, strukturu energetické sítě ani zemědělské dotace. Vybírá si pouze z možností, které už byly navrženy, vyrobeny a schváleny.
Kde skutečně leží moc (Řetězec voleb):
- Návrh a financování: Výrobek je navržen, schválen a zinvestován.
- Infrastruktura: Stát a korporace postaví silnice, sítě nebo energetiku.
- Regulace a dotace: Nastavení cen, daní a právních rámců.
- Tržní nabídka: Fyzické umístění zboží na pulty.
- Spotřebitelská volba: Teprve na tomto místě rozhoduje jednotlivec.
Proto sociologové místo Anthropocénu stále častěji mluví o Kapitalocénu. Planetární krizi nezpůsobil biologický druh Homo sapiens jako takový, ale konkrétní historický způsob organizace společnosti, práce a moci. Systém zaměřený na neustálý růst a akumulaci kapitálu nepotřebuje osobní chamtivost – požadavek na vyšší HDP, obrat a zhodnocení je v něm zabudován jako základní podmínka přežití. Tento řád funguje díky tomu, že zásadní náklady převádí mimo své účetnictví: část účtu za levné zboží zaplatí zdraví dělníků, zničená řeka nebo klima budoucích generací.
Anthropocén vs. Kapitalocén:
- Anthropocén: Vinu připisuje celému biologickému druhu. Vedlejším efektem je politická pasivita a rezignovaný pesimismus („lidé jsou prostě takoví“).
- Kapitalocén (Jason W. Moore): Ukazuje na historický systém akumulace, který přeměnil přírodu na vnější, levný zdroj a skládku nákladů.
Kategorie jako třída či gender ukazují, že lidstvo není homogenní masa. Horník v dole a majitel těžební společnosti jsou oba muži, stejně jako švadlena v oděvní továrně a členka správní rady jsou obě ženy. Jejich reálná moc utvářet svět je však diametrálně odlišná. Tvrzení, že „člověk je rakovina planety“, je proto politicky sterilní – pokud je totiž viníkem celý druh, mizí ze zřetele konkrétní firmy, vlastnické struktury i legislativa.
Namísto osobního pocitu viny za koupenou plastovou láhev nebo letadlo potřebujeme politickou odpovědnost. Ta se neptá na osobní čistotu, ale na moc a struktury.
Otázky pro politickou odpovědnost:
- Které infrastruktury se musí změnit?
- Jaké náklady nesmí být nadále externalizovány?
- Kdo má dnes moc rozhodovat bez rizika – a kdo nese riziko bez moci?
- Jak předefinovat „více“ (více času, péče a autonomie namísto těžby surovin)?
Problémem není naše touha po dobrém životě, ale fakt, že jsme dobrý život naučili měřit množstvím přivlastněného světa. Dnešní řád není neměnným přírodním zákonem, ale lidským výtvorem – a co bylo člověkem uspořádáno, může být uspořádáno jinak.