A v tomto se opět ztratil onen větší obraz, k němuž by toto v základě správné uvažování mohlo vést. Kdybychom totiž v těchto úvahách šli dál, přestalo by jít o mediálně i grantově zajímavé téma jedné menšiny. Co víc, začalo by jít o nás samotné. Klasický Ježíšův problém třísky, trámu a několika očí. Ale nenechte se zmást, nenadržuji ani jedné straně.

Nejdřív představme protivníky v ringu: Na jedné straně nastupuje mentalita klanu. Je primitivní, upřednostňuje rod, rodinu, tradice, čímž svazuje jedince, jeho svobodu a seberealizaci, vyžaduje poslušnost, slovo demokracie asi ještě neslyšela. Nám vyspělým je směšná.  Na druhé straně všemi oblíbený a milovaný Individualismus. Tak moderní, osvobozující, seberealizovaný, neomezený.

Ano, v takovém pojetí nám může dočista uniknout, že jde o dvě strany téže mince. Že obojí jsou pouze strategie přežití, či žití – určené ovšem každá do jiných podmínek (přesný článek J. Čulíka k tomuto: Syndrom lidského rozvoje a hybridní postavení České republiky v systému mezinárodních kultur).
Tedy především, že zde rozhodně nejde o ‘Romové x většina’, ale o principy, které máme v sobě všichni, ale každá ze stran se prezentuje v extrémech na jedné straně spektra. Zde tedy krátké portréty protivníků:

• Starší, tisíciletími prověřená mentalita klanu byla od počátku odkázaná pouze na sílu svalů svých členů. Byla to drsná matka, která věděla, že bez ní žádný z jejích údů nepřežije. Musela sledovat vždy především dobro celku. V tom byla nemilosrdná, ale spravedlivá. A byla to konec konců ona, kdo dovedla své členy k úspěchům průmyslové, zelené, informační revoluce i populační exploze.
• A možná proto, že člověk nemůže (nebo by aspoň neměl) zůstat celý život u matky, vydal se tento do světa hledat sám sebe, realizovat sebe a svoji svobodu, stát se individualitou.

Teď to možná zní, jakože si dělám legraci, ale vůbec ne. Sám za sebe jsem rád za svoji svobodu, individualitu, jen se toto vše snažím zasadit do kontextu. Tedy dál.

Jaký je svět, v němž mohou žít a přežít individua? Může to být jedině takový svět, v němž mají tato individua k dispozici dostatek energie a technologií pro takové přežití. Svět ropy, peněz, aut, internetu a globalizace.

Individualismus je zdá se dán měrou energie a komplexnosti:

Jak správné je však mluvit o individualismu? Podívejme se na našeho individuálního člověka v takovémto globálním, vysoce energetickém a propojeném světě (první náznak pointy):

• Má nekonečně mnoho možností a stejně nekonečně málo času a volných prostředků je využít. Má mnoho vztahů, ale ty nejsou pevné, i ty formálně nejpevnější se v nadpoloviční většině rozpadají.
• Má dvě stě padesát přátel na facebooku, ale nemá s kým jít na pivo.
• Div ne polovinu každého roku pracuje, aby nakrmil celý ten stroj, který ho osvobozuje a umožňuje mu být tím, kým je.
• Polovinu ze zbylé poloviny věnuje volitelně povinným procesním záležitostem jako je splácení hypotéky, leasingu na auto, vyplňování formulářů, používání věcí, které nepotřebuje, udržováním vztahů, které by někdy potřebovat mohl atd.
• Ani v tzv. volném čase nepřestává být individuum součástí ekonomiky, směny, proudu požadavků a nároků, prostě kolečkem ve stroji, baterií ve stroji Matrixu.
• Množství a hustota všech těchto nároků, interakcí, informací, voleb, manipulací je tak velká, že prostor pro bytí sama sebou (což by se snad dalo chápat jako individuum) je… řekněme lehce zúžený.
• Jak svobodně a volně roste individuum ve světě, kde se nedá pít voda z potoků, ve světě přeplněném informačním šumem, ve světě open space, úroků, jeslí, 60 až 600 uvězněných na 100 000 obyvatel, exekutorů, bank a nadnárodních koncernů, kalašnikovů, deprivantů, photoshopových celebrit, hamburgerů, wateboardingu, módní policie a sociální nesouměřitelnosti?

Nezdá se pak logické, že z pohledu lidí žijících v klanové mentalitě není to, co jsme získali, ničím, pro co by stálo obětovat existující vazby. Nehledě na to, že tato volba prostě není až na opravdové výjimky reálná.

To může vést k dvěma otázkám.

• Nevyměnil člověk pouze drsnou matku rodu za sice vzdálenějšího, ale neméně (více) drsného otce komplexní civilizace? Tedy je skutečně tak svobodný a individuální, jak by si rád namluvil?
• A ve světle tohoto zjištění by se mohl také následně ptát: Kudy dál?

Obdivoval jsem vždy příběhy pionýrů, objevitelů, osadníků, obdivoval jsem svého děda za sílu, odolnost, vytrvalost, kterou ti všichni měli, kolik toho museli dokázat, v jakém drsném světě museli přežít.
Když ale uvažuji dál a srovnávám s dneškem, mám pocit, že měli jaksi víc energie sami pro sebe. Lidé dnes nejsou ponecháni sami sobě ani na chvíli. I ve chvílích odpočinku jsou součástí ekonomického stroje, směny, proudu požadavků, nároků. O kolik oni mohli být sami sebou, kolik síly měli sami pro sebe, pro onen svůj úkol. My nekonáme hrdinské skutky, ale jsme neustále součástí nebývale husté sítě vztahů, informací, ideí, požadavků, že dost možná ani nevíme, co jsme vlastně my (k tomu přednáška Matta Ridleyho Když myšlenky mají sex, s titulky, která tento jev vidí z druhé, pozitivní strany). Avšak přes toto zasíťování jsme zoufale osamělí. Rodinu často vnímáme jako příčinu potíží ne jako zdroj síly. Nejsme – ještě – svobodní, jsme jen individualizovaní, vytržení. A tím vydaní na milost a nemilost neosobnímu mnohem většímu mechanismu neosobních institucí

Hnali jsme se za svobodou, ale je otázka, jestli taková svoboda vůbec může existovat. Člověk je vždy součástí něčeho většího, rodiny, společnosti, systému, živé planety Země. Princip nelze vymazat. Romové jsou nositelé toho, co my odmítáme. Přesně jako černé ovce v rodinném systému, přesně jako obětní beránci. Je možné zničit nositele, což vede k mylné úvaze, že je možné zničit i princip. V rodinných či firemních systémech se toto snadno pozná, když jednoho takového nositele alias beránka odstraníte, objeví se záhy jiný, který jeho štafetu (samozřejmě nevědomky) převezme. V této úloze jsou Romové tedy systémově potřební.

V našem problému s Romy je tedy obsažen i tento prvek – že nám ukazují naše slabé místo, to, co nám chybí, co potlačujeme. A jistě jsou nám zrcadlem i jinak – tak jako se oni chovají k nám, využívají většinovou společnost, tak my vy/zneužíváme, drancujeme celý svět.

Protože i my máme pod lehce civilizovaným povrchem pořádně silnou vrstvu klanové mentality. Stále rozlišujeme na my a oni, řídíme se primitivním svědomím, pro něž jsou hodnoty naší rodiny, klanu (jen přenesené na vyšší celky – národ, stát…) stavěny proti všem ostatním, jako ty správné (Hellinger, viz pozn.).

Ano, prolomením strnulých rodových/klanových struktur jsme vstoupili na cestu pokroku, otázkou je, zda se na této cestě neztrácíme. Kolik srdceryvných příběhů o zmařených talentech a životech by se dalo vyprávět o naší společnosti?! To je možná nejvíce zarážející, že vlastně jdeme sami proti sobě, podřezáváme vlastní větev, odsekáváme se od vlastních kořenů.

Nehledě na to, že vzdáním se tradičních struktur jsme se vydali všanc strukturám jiným – státu, institucím, průmyslové revoluci, takže je to stále individualismus podmíněný, ocamcaď pocamcaď, když všude kolem sílí globální tlaky, které drtí jakékoli menší celky, státy, národnosti, komunity, rodiny, jež by jim mohly stát v cestě ždímání individualizovaných mas.

Také jsme se s tím vzdali mnoha schopností nutných k přežití bez příliš složitých, komplexních a proto citlivých berliček civilizace. Vzdali jsme se mnoha svých dovedností a tím autonomií a tím svobod ve prospěch civilizace – už si sami neulovíme, nepostavíme chatrč, nepřežijeme bez supermarketů, antibiotik, důchodového připojištění.

Což by jistě nemělo cenu zmiňovat, nebýt onen báječný nový svět v takové mnohočetné (především však energetické) krizi, že mnozí hovoří o jeho konci. Kde nám pak možná tohle primitivní know how přijde vhod.

Nevolám zpátky do mentality klanu, jsem přesvědčený, že celý tento proces je vývojem lidského vědomí (de Chardin), ano, bylo potřeba se postavit na vlastní nohy, ale teď jsme v extrému – odvržení.

Měla by existovat rovnováha. Lidská společnost je postavena na rodině a pokud začne individualismus pronikat i do těchto základních vazeb a rozrušovat je, rozrušuje bezprostředně celou společnost.

Ať už v budoucnu přijde ropná, zelená, globální či jaká krize, budeme se muset v každém případě naučit spojit svůj milovaný individualismus se zájmy většího celku.

Jako by ona opěvovaná svoboda byla jen iluzí v při přechodu člověčí buňky z jednoho organismu rodiny do druhého mnohem většího organismu komplexní civilizace. Jen je otázkou, zda jde o životaschopný organismus či jen rakovinný nádor. Přece už jsme byli (a stále jsme) součástí organismu Země, Gai. Z určitého pohledu se tu vynořuje obraz molocha, který vytrhuje buňky individuí z jednoduchých organismů rodin a staví z nich svoje obrovské tělo, mění převážně horizontální struktury ve strmou vertikálu moderní babylonské věže.

Nechali jsme si namluvit, že jsme něco úplně jiného, lepšího. Že když vymýtíme tuto součást své vlastní mentality, když se vzdáme svých nejzákladnějších vazeb, že se staneme něčím lepším. Ale stali jsme se jen kolečky v mnohem větším a krutějším stroji, který ani neslouží nám samotným, ale tak možná malé hrstce na špičce pyramidy. A poslušně se tady dole bijeme za každý centimetr, o který bychom se dostali nad ty okolo sebe.

Ve své práci s lidmi vidím, jak rodina obecně chybí, jak jsou lidé v opěvovaném individualismu nešťastní, jak instituce nemohou řešit problémy, které způsobuje rozpad rodin, jak si připadáme přes všechnu technologii, vědomosti a obří instituce osamělí a bezmocní (F. Kafka). Často právě kvůli tomu.

——————————————-

poznámka ke svědomí podle Hellingera:

Rozlišuje svědomí osobní, které je vědomé, podřizuje se normám systémů, ve kterých se jedinec pohybuje, svědomí rodinné, které skrze nás působí, aniž je cítíme… Na osobní svědomí působí vedle norem tři základní lidské potřeby, které ovlivňují naše vztahy a směřují naše jednání v životě, tyto potřeby jsou: potřeba sounáležitosti (také potřeba vztahu), potřeba udržovat rovnováhu mezi dáváním a přijímáním a potřeba bezpečí, jenž nám poskytují společenské konvence.  Dané potřeby cítíme, jak říká Hellinger, silně jako pudy a instinktivní reakce. „Jde o potřeby, které vlastně umožňují partnerské vztahy. (…) Cítíme se zodpovědni za každý čin, který má účinek na druhé lidi … náš vnitřní orgán rozlišuje mezi tím, co je našim vztahům prospěšné a co jim škodí. Když naše činnost ohrožuje nebo oslabuje naše vztahy, máme pocit viny, když našim vztahům naše činnost slouží, máme čisté svědomí.“ (Hellinger, Weber, Beaumont, 2000,    s. 20)

Podle Hellingera měníme osobní svědomí v závislosti na vztahu, skupině,  prostředí. Důvodem je již zmíněná spjatost s normami danými systémem. (Vidíme zde určitý odkaz na normy skupiny a vztahů z oblasti sociální psychologie.) Čisté svědomí, svědomí bez viny, je dle něj iluze, neboť normy vztahů jdou často proti sobě a tak vyhovíme-li jednomu vztahu, druhý tím určitým způsobem utrpí. (Hellinger uvádí příklad se sexuálním stykem, kdy naplněním jednoho  vztahu tímto aktem zároveň druhý vztah narušíme.)

Ač je podle autora rodinných konstelací čisté svědomí iluzí, lidé o něj usilují a pro jeho zachování ve vztazích zaujímají tři typické postoje ve vztazích – odříkání (v extrému askeze, patří sem lidé, kteří raději nic od druhých nepřijímají, po ničem netouží, mají pak čisté svědomí, bez závazků, ale jejich postoj je výrazem deprese; odmítají od života to, co nabízí; tato tendence se začíná projevovat už ve vztazích s rodiči, později přechází do dalších vztahů), pomáhání (tito lidé se snaží pomáhat druhým hlavně proto, aby se nedostali do situace, kdy by mohli být druhým něco dlužni, řídí se mottem – „je lepší, když se cítíš zavázán ty mně, než když se cítím zavázán já tobě,“ tento postoj je odrazem nadřazenosti, popírání dobrých vlastností u druhých), výměna (cesta nejideálnější, ideálem je hojnost dávání a přijímání).  (Hellinger, Weber, Beaumont, 2000) Vedle těchto postojů se může udržovat rovnováha mezi dáváním a přijímáním vyjadřováním vděčnosti (u dětí vzhledem k rodičům, či tehdy, když musíme přijímat víc, než jsme schopni dávat). Hellinger hovoří o tom, že naruší-li se rovnováha ve vztahu, např. ublíží-li jeden z partnerů výrazně druhému, je-li mu nevěrný, atp., je pro vyrovnání rovnováhy a pro další pokračování ve vztahu důležité tuto rovnováhu zase vrátit, a to tím, že „postižený“ partner musí udělat také něco podobného, respektive stát se vinným. Neměl by ale udělat něco, co ubližuje ještě víc. „Láska od nás vyžaduje odvahu stát se vinnými, když je to nutné.“ (Hellinger, Weber, Beaumont, 2000, s.34)

Individuální konstelací je myšlena konstelace pouze za účasti lektora a klienta, kdy klient zadá svoji motivaci a pak staví svoji rodinu či firmu či obecně situaci nikoli ze skutečných zástupců – účastníků semináře, ale např. z papírků, sklenic, pivních tácků, bot či figurek.
Poté se sám staví na do jednotlivých rolí, vžívá, naciťuje či je na sebe jen nechá působit, jedná a hovoří za ně.

Musím předeslat, že moje osobní zkušenost z individuálními konstelacemi není velká. Proč si ale dovoluji psát takovýto článek je, že tato zkušenost byla opakovaně veskrze pozitivní, “fungovalo to”, běželo. Ok. Takže jsem snad také pocítil a pochopil rozdíly mezi takovouto individuální a klasickou konstelací. Nu, možná je to také jen moje otázka – jaké zkušenosti máte vy. Já tyto:

V individuální konstelaci:
- chybí síla skupiny, prostě energie, lidé, další pohledy, nevzniká ono tzv. vědoucí pole, či je podstatně slabší.
- klient nemá onu možnost vystoupit ze svého života a vidět ho zvenčí, zástupci nejsou nezainteresovaní lidé.
- lektor nemá k dispozici informace z pole, onu korekční schopnost skupiny a jednotlivých zástupců, kteří dají okamžitě najevo (třeba nevědomky), že něco funguje nebo nefunguje.
- “konfrontace s pravdou” je v individuální konstelaci jaksi bezzubá, nemá onu přesahující, osudovou kvalitu zprostředkovanou živou přítomností toho druhého, jeho očima, emocemi.
- chybí skupina, kterou zřejmě takovýto zadavatel individuální konstelace vnímá jaksi apriori jako rušivou či ohrožující, ale která je nakonec zdrojem podpory a sdílení.
- a nakonec jedna systémová ne-li přímo filozofická – konstelace ukazují naše hluboké spojení s většími celky, rodinou, lidstvem, planetou. Není pak protismyslné hledat toto spojení individuálně?

Individuální konstelace jsou podle mě více koučingem zkříženým s imaginací a gestaltovskou horkou a prázdnou židlí. Což vůbec není špatné, ale nenazýval bych to konstelacemi. Dokonce vím, že i v těchto konstelacích je přítomný onen tajemný přesah, moudrost pole, která dokáže vyjevit skryté a přitom podstatné, ale k tomu je třeba velké připravenosti a otevřenosti klienta a potom především zkušeného lektora, spíše už terapeuta, kouče.

Mně osobně jako lektorovi zde chybí to naprosto zásadní, můj hlavní nástroj – skupina, pole, lidé, jejich oči, pohledy, pohyby, drobná gesta, nepatrné změny postavení, vzdechy, přeřeky, výkřiky, mlčení, postoj těla, celá typologie, nápovědy, které může skýtat i např. oblečení, doplňky, to, co jsem se o nich dozvěděl v jiných rolích a konstelacích nebo např. v krátkém hovoru před seminářem…

Často se v konstelacích ukazuje, jak žijeme ve svých – mylných – představách, jak se jimi bráníme před tím, “jak to skutečně je”. Konstelace otvírají oči, bourají představy, přivádějí člověka k tady a teď, do kontaktu. Což je v takové individuální konstelaci, která nutně zapojuje představivost a to přímo tu vlastní klientovu, vlastně paradoxní úkon.

Konstelace dost možná vznikly jako odpověď kolektivního (ne)vědomí na dnešní vypjatý individualismus, jako jeho kompenzace. Jsou výjimečné právě schopností ukazovat to, co nejsme schopni sami – individuálně – vidět: naše individuality jako součást větších celků. Naše propojení s těmi druhými.

Osobně pak vnímám individuální konstelace jako protimluv, jako jít proti samotné podstatě. Možná je to vyhraněné, možná je to příliš úzká představa o konstelacích, ale pro mě, teď a tady platí.

Felice Laurel, hypnoterapeutka a facilitátorka (anglicky):

Hellinger o adopcích (anglicky):

Bert Hellinger’s talk on constellation community (1st International Camp, Pichl, Austria, June 2007):

part 2:

Bert Hellinger in Ottawa

* 28. 4. 1972 v Brně, VŠ fakulta pedagogická. Snílek, grafik, otec na rodičovské, učitel, traktorista, lektor…

Nejvíc mě ovlivnily Oshovy dynamické meditace, holotropní dýchání, gestalt a právě konstelace. Ty jsem se učil u Bhagata Zeilhofera. Dvouletý výcvik jsem dokončil v roce 2004.
Jsem ženatý, dva synové – 2004 a 2006.
Moji domovskou stránku v síti najdete zde.
Na facebooku mě najdete tady.
Postřehy související i nesouvisející s konstelacemi si můžete přečíst na mém zdejším miniblogu nebo na blogu na stránkách Respektu.

Další sebevzdělávání:
Tři roky ze čtyřletého výcviku Gestalt terapie na IGT^*.
Jako nejsilnější práci na sobě uvádím svoji tzv. silnou trojku: holotropní dýchání, dynamické meditace & rodinu.

Zodpovědnost
Uveden v adresáři ČISK (Český institut systemických konstelací).
Čekatel ČASK (Česká asociace systemických konstelací).
Hlásím se k etickému kodexu ČASK
Aplikuji následnou péči a anonymní zpětnou vazbu.

Supervize
Absolvuji nepravidelné kolegiální intervize a pravidelnou supervizi konstelační práce, poslední – leden 2011 u B. Zeilhofera.

Konzultace zdarma nabízím především jako vstupní informaci pro zájemce o konstelace.

– jsou pro mě a můj problém rodinné konstelace vhodnou volbou?
– kdy je pro mě dobrý čas absolvovat rodinné konstelace?
– pomoc s formulací vašeho problému (správně položená otázka je polovina práce).
– a další otázky.

Dále je tato možnost určena jako tzv. následná péče.

Forma je možná jakákoli. Emailem, telefonicky, via Skype, osobně.
V případě telefonu, Skype a osobní návštěvy je lépe se dohodnou předem.

mail

777 56 46 76

chat

volání

266025765

1) Ano, mnoho konstelací projde bez skutečného účinku na klienta. O důvodech pak lze jen spekulovat. Důvodem tohoto míjení, terapeutického neúspěchu bývají mnohem častěji jiné faktory: nepřipravenost klienta, špatné zadání, špatné vedení (tj. v podstatě nepřipravenost terapeuta). Což jsou ovšem všechno faktory působící i ve všech ostatních terapeutických metodách.

Konstelace jsou v tomto bodě specifické pouze tím, že vzhledem k jejich nad- či mimo- časovému charakteru je jim dlouhodobé působení z podstaty vlastní. Účinek konstelace může být v takovém případě “spící”, dosud neprojevený¹.

Obecně se v tomto bodě ovšem naráží na problém, že ve většině případů je maximálně obtížné říci, co přesně v klientově životě bylo důsledkem konstelace a co ne (opět může být podobné i u jiných terapií).

2) Konstelace (jako i jiné věci v životě) často přichází v okamžiku, kdy je člověk připraven a již obrazně klepe na dveře, které jsou mu pak v té krátké chvíli konstelace otevřeny.

Tím je také řečeno, že konstelace nejsou něčím samy o sobě, ‘in se’, izolovaným zázrakem, ale pro klienta jsou další součástí většího procesu – života (tj. konstelace nikoli jako terapie – opravování porouchaného ale jako cesta růstu).

3) Nejde o zážitek, ale o změnu perspektivy, pohled z výšky, na celek, který jsme zatím znali jen jako shluk součástí, a teď jsme nahlédli jeho celý tvar. O metaforickém vnesení světla do pokoje, v němž jsme po tmě ohmatávali slona. Takový pohled nemusí trvat dlouho, aby zcela změnil náš pohled na danou věc.
Jiná je potom aplikace tohoto změněného pohledu do života.

V konstelaci nejde o zážitek, emoci, katarzi, ale o informaci, o pravdu, nazření situace “jaká je”, a to nejen nyní. To, co konstelace ukazuje, je jakýsi nadčasový obraz dané situace – rodiny, firmy, systému, jakýsi časový souhrn, destilát, podstata. Takže čas trvání samotné konstelace teoreticky nehraje roli. Prakticky se čas opět uplatní jako funkce klientovy připravenosti a při realizaci daného v klientově životě.

4) Často jde o situaci typu: “Ale tohle jsem vždy věděl, cítil!” O propojení se s něčím, od čeho jsme byli odtrženi, ale co jsme stále v sobě cítili. To je ostatně samou podstatou konstelací, takže o takové situace není nouze.

5) A nakonec opomíjený, ale zřejmě zásadní fakt, že ve skutečnosti téměř nikdy nejde o jeden krátký zážitek. Téměř nikdy totiž nejde o jednu jedinou vlastní konstelaci. Člověk hovoří s lidmi, kteří konstelace zažili a doporučují mu je, čte knihy, internet, na samotném semináři je divákem i účastníkem dalších konstelací, často nezůstane u jednoho semináře. Mnoho lidí také absolvuje výcvik, aniž by chtěli sami vést konstelace, jen proto, že s nimi chtějí být déle v kontaktu².

Jistě ne každý chce býti terapeutem. Ani to není nutné. To nejdůležitější – změna pohledu na svět, kterou především konstelace přináší, není v zásadě otázkou času. Někdy je to jako láska na první pohled. Jako setkání s druhou polovinou své duše. Jako rozvzpomenutí se.

Potíž ohledně peněz spočívá v tom, že o nich nelze uvažovat v ‘čistých’ termínech, že peníze nejsou nikdy samy o sobě, ale jsou vždy prostředkem, představují něco dalšího, mají zástupné až symbolické významy. Možná proto se ani sami ekonomové nedokázali shodnout v odpovědi na otázku, co jsou peníze (Giddens).

Jako naprostého laika mě k penězům napadá několik nesouvislých myšlenek, které mi ve veřejné debatě chybí:

Neupřímnost peněz

Vždy, když se tedy mluví o penězích, mluví se zároveň o něčem jiném. Potřebuji peníze ne pro ně samé, ale pro to, co pro mě představují, co si za ně chci koupit, mluvím o svých hodnotách. Když mluvím o penězích skrývám tím i odhaluji svůj sociální status, svá nejhlubší přání a očekávání. Zdá se, že všichni mluvíme stejnou řečí a chceme totéž – peníze, ale to jen proto, že jsme se naučili určitý druh orwelovského ekonomického newspeaku. Stačí si poslechnout televizní zprávy a spočítat výskyt finančních výrazů.

A tak zatímco chod hospodářství ulehčují tím, že v peněžence nemusíme nosit pytle brambor či živé kohouty na výměnu, naši vlastní komunikaci ztěžují tím, že se za nimi skrývají úmysly a záměry dobré i zlé, vědomé i nevědomé, zamýšlené i nezamýšlené…

Peníze jako ochrana před realitou

Jaký  to existenciální zážitek, zpracovaný v mnoha dramatických dílech,  přijít o peníze, o zdroj příjmů, stát se například nezaměstnaným. Člověk je najednou nahý, vydaný. Náhle je nejistota přímo tady, bezprostředně, syrový život, člověk se ocitá bez prostředníka, bez ochranných zdí. Musí být tady a teď. Musí vypnout autopilota a rozhlížet se, hledat nové možnosti, vstupovat do vztahů, riskovat, být vydán na pospas – náhodě, druhým, sympatiím i antipatiím, soucitu i nepřátelství. Toto je realita, přítomnost. Realita vztahů, závislosti, bytí součástí, částečné bytí, což je také bytí v částečné bezmoci.

Realita je něco, co nás přesahuje, co je větší a silnější než my, vůči čemu jsme v bezmocné, vydané pozici. Realita je to, co nejsme my (Buberovo Já a Ty). Realitu nemůžeme mít, vlastnit, ovládat. To lze vždy jen u malého výseku, omezené části. S opravdovou reálnou, celistvou (celostní) realitou můžeme být pouze ve vztahu. Vnímat ji, respektovat, naslouchat, komunikovat, nebo s ní bojovat.

Proto chceme být samojediní, nezávislí, vše ovládat, kontrolovat. Nezávislí na nebezpečné, nevyzpytatelné přírodě, a také jeden na druhém. Chvíli se téměř zdálo, že to půjde, že bude dost energie, ropy, fosforu, peněz, ale byla to jen chvíle a uvnitř jsme stále věděli, že je to jen neurotický klam. Nafoukli jsme bublinu našeho nezávislého ega až k prasknutí – a ona praská.

Nám chuďasům hledícím hypnotizovaně vzhůru je bližší Bezručův milionář, dnes příslušník elit, superclass [také zde, Jan Keller o tomtéž zde], prostě multimiliardář, který si rovnou přivlastní celé Slunce.

Peníze nahrazují vztahy.

To, co činí naši realitu jsou právě vztahy. My lidé jsme doslova a na všech úrovních stavěni pro vztahy. Jsme vybaveni pro realitu vztahů. Vyhýbat se jí, znamená stávat se neurotickým, nemocným. A to se přesně děje.

Ono vtipné rčení, které vídám přišpendlené nad hlavami řidičů autobusů – Od té doby, co byly vynalezeny peníze mi nemusíte děkovat – vůbec není vtipné, je pravdivé. Ilustrativně to potvrzuje např. praxe systemické terapie: sex vytváří pouto. Sex za peníze nikoli.

Když se spolu lidé setkávají, navazují přirozeně vztahy. Očekávají, investují, zavazují se, dotýkají. Vznikají pouta. Děje se to automaticky, instinktivně. Každý z nás máme v sobě supercitlivé váhy, které stále sledují naše interakce s druhými, počítají má dáti a dal a starají se tak o rovnováhu dávání a braní, která je základním předpokladem pro přetrvání vztahu. Peníze se této směny účastnily od svého vzniku, otázkou je míra v jaké se tak děje a nakolik peněžní směna převažuje nad ostatními.

Argument, že potřeba peněz nás nutí být v kontaktu s druhými, je pravdivý jen z části. Protože práce (jen) pro peníze je potom pouze prostředkem, mezistupněm k témuž – chceme jistotu zaměstnání, abychom měli peníze, abychom byli chráněni. I druhé potom v takovémto procesu vnímáme jako prostředky. A rutinní práce sama o sobě je toutéž ochranou – stereotypem, zábranou divokému žití.

S penězi se nemusím dotýkat světa, peníze zařídí všechno za mě – někdo za moje peníze to zařídí. Nemusím se dotýkat druhých.

Shrnuto a psychologicky přeloženo: peníze nás chrání před realitou a tím také před druhými lidmi.

Hierarchie a rozdělování

Jak bylo naznačeno v úvodu, peníze mohou fungovat pouze v prostředí, které je hierarchizováno. Hierarchie sama tu byla před penězi, ale peníze ji mnohokrát umocnily a podílejí se na současném boomu nerovnosti, která se stává dominantním principem. V optimálním stavu jsou hierarchické vnější struktury společnosti vyvažovány existencí nehierarchických vazeb uvnitř společnosti, především v rodině. Tu ovšem dnešní stát účinně rozkládá, neboť je poslední zónou, která se vzpírá principům moci peněz, tedy moci a nerovnosti vůbec (např. domácí ekonomikou, rodinnou solidaritou, která zmenšuje závislost na systému a jeho službách ap.).

Krátce řečeno: monetarizuj, rozděl a panuj (v libovolném pořadí).

Abstrakce a oddělování

Peníze jsou abstrakce stejně jako slova. Bylo jich třeba, abychom se naučili spoustu věcí, abychom úžasné věci dokázali a vybudovali. Ale přemíra čehokoli zvrhává dané v opak. Stejně jako kvantilióny horečnatě tištěných peněz přináší inflaci a s ní nedostatek, stejně jako přemíra informací nevytváří vzdělanost, ale zahlcení, bulvár, otupělost.

Peníze a slova spolu úzce souvisí, jak je vidět v dnešní přemíře obého. Co má spojovat, nakonec odděluje, co má sloužit, nakonec vládne. Internet nás odděluje, slova nás oddělují, peníze nás oddělují. Jednou z definic peněz je, že jsou prostředkem překonání vzdálenosti*. Čímž nás v oné vzdálenosti také utvrzují.

Abstrakce je v dnešním diskurzu spojena s analýzou, oddělování, rozdělováním, analýzou. A tak se oddělují diagnózy od člověka, Východ od Západu, hlava od těla, Praha od zbytku republiky, poznání od lidí, věda od duchovnosti, centrum od periferie, jako ve starém Římě na konci impéria.

Odděluje se, abstrahuje od konkrétního člověka (který se mění v masu). Službu si můžete koupit od kohokoli. Tím se ztrácí potřeba důvěry.

Důvěra

Peníze jsou formalizované vztahy. Nevztahy. Osobní vztahy a důvěra jsou nahrazovány smlouvami a penězi. Důvěra náhle není potřebná. Současná krize je také krizí důvěry.

Současná finanční krize je rozhodně krizí mnoha významů, hlubokých významů. Zosobňuje krizi vztahů, náš strach před realitou, která nás dohání o to více, čím rychleji před ní utíkáme. Je krizí nemocného systému vychýleného z rovnováhy. Rovnováha by vyžadovala zvrátit převahu principů, které představují peníze – nerovnosti, oddělování, analýzy, racia.

Peníze – naše pupeční šňůra

● Peníze jinak: lets.ecn.cz

● Jedna nostalgická vzpomínka: Karel Čapek: Peníze a jejich funkce

Znovu a znovu se při přihlašování účastníků na semináře potýkám s obtížemi při vysvětlování, že sice beru rezervace na vlastní konstelaci, ale přesto nerozlišuji cenu, ani na samotném semináři nejedu podle pořadníku.

Vím, že jsem v tom nejasný, ale chci tuto nejasnost ponechat. Pokusím se zde vysvětlit.

Nejdřív zcela prakticky. Modelů pro řešení je několik:

• Líbí se mi radikální (údajně kdysi) Hellingerův, kdy platí pouze účastníci přísedící hledící, neboť odvaha klienta dávajícího všanc svůj příběh publiku je investicí více než dostatečnou.
  To je ovšem model vhodný pro velká setkání.
• Opačný a častější model nám zní velmi logicky – chceš něco speciálně pro sebe, speciálně tedy zaplať.
  Tento způsob jsem používal. Výsledkem ale bylo často doplácení těch, které něco nakoplo až na místě, a vracení těm, kteří si to své odehráli v některé z rolí.
• Model ‘všichni stejně‘ pro mě nakonec neznamená jen pohodlnost a nechuť k pořadníkům, ale vyjadřuje mnohem víc:

Vůbec tím nejzákladnějším poselstvím konstelací je to, že všichni jsme součástí většího celku, jsme propojení. To, co se děje jednomu, nemůže zůstat bez vlivu na ostatní.
A to je to, co se mi těžko vysvětluje po telefonu či mailu, ale nakonec s tím nebývá na seminářích žádný problém:

Nejsem tu jen pro sebe a pro svoji konstelaci, ale také pro ostatní a oni jsou tu pro mě. Dávám stejnou pozornost (energii/peníze) každé konstelaci. Každá se mě nějak dotýká, něco mi říká, ukazuje a dává a stejně tak já dávám něco každé z konstelací, která proběhne.

Moa Doris někdy pořadí losuje. Roztočí pet láhev a svěří jí kosmickou volbu. Já nechávám na účastnících, kdo kdy. Už si i dokážu užít ono dlouhé ticho ‘kdo první’, bývá nabité procesy. Většinou ale není příležitost.

Dobré je to i pro dynamiku skupiny. Pokud nevím, jestli půjdu, kdy půjdu, udržuje mě to pozorného jak k ostatním, tak k sobě. Opravdu chci jít? Je moje motivace silná – přímo zde, v poli, kde vidím, o co jde? Poperu se o to?

Jak bychom vůbec mohli stavět konstelace, kdyby chodili lidé jen na -vlastní konstelaci-? Nejde o to, že k této práci je třeba skupina, ale o to, že konstelace nejsou pouhá technika. Je to nový, systémový – celistvější pohled na svět. Což člověk začne chápat až později, postupně, na základě mnoha příběhů, rolí, emocí. A často ne vlastní konstelace, ani jiný silný příběh, ale toto nové, úplnější, hlubší vidění světa je tím, co lidé oceňují jako nejdůležitější přínos, který pro ně rodinné konstelace měly.

Otevřenost je ostatně základem této práce – vnímavost k signálům svého těla, k signálům ostatních, k tady a teď a určitá pokora k tomu, co se děje – sice chtěl konstelaci, ale po téhle roli jsem tak rozklepaný… že to možná bylo ono. Nebo pokud nechtěl… že mi to říká: běž a konej!

SHRNUTÍ:

• Individuální konstelace neexistují^*, je k nim třeba druhých. Chtít “jen svoji konstelaci” je protismyslné
• Konstelace jsou o našem propojení s celkem
• Přínosem je každý příběh, každá role, v každé své roli nacházím větší či menší kus svého příběhu
• Rodinné konstelace nejsou pouze metodou, ale hlubším viděním světa

*) individuální konstelace existují, dokonce fungují, já bych byl ale osobně pro je takto nenazývat, nejde o klasické konstelace